Říká se, že člověk nežije, aby pracoval, ale pracuje, aby žil. Jenže pokud si chce život skutečně užívat, tak očekává, že za svou práci dostane i odpovídající odměnu. Zaměstnavatelé a zaměstnanci mají sice rozdílné zájmy, ale mají téměř stejný cíl – vydělat si peníze.
Peníze sice nejsou to jediné, co lidi na práci zajímá. Například zaměstnanci mění pozice i z mnoha jiných důvodů. Nespokojenost s odměnami má ale nesporně vliv na náladu lidí a jejich efektivitu.
Odměňování za práci navíc není otázka moderní doby. Za práci se platilo už v Egyptě při stavbě pyramid. Odměna ale byla originální. Šlo o 4–5 litrů piva na den. Podobných příkladů z historie je ale mnohem víc, takže není náhoda, že je odměňování zaměstnanců důležitou součástí firemní strategie i dnes.
Základním cílem každého podnikání je dosahování zisku. Tato zásada je platná pro všechny obory podnikání – výrobu, služby, obchod, peněžnictví atd. Samozřejmě platí i pro zubní laboratoř, která se zabývá výrobou zakázkových zdravotnických výrobků. Jednou ze základních podmínek pro dosahování zisku je výkonnost firmy. Významným prostředkem a účinným nástrojem k dosažení a rozvíjení výkonnosti firmy je i normování práce.
Řada firem potažmo laboratoří ani přesně neví, kolik času je potřeba na výrobu jejich produktů. Přitom tento údaj je základem pro správnou kalkulaci ceny výrobků, pro argumentaci ceny při nabídce zákazníkům, pro spravedlivé odměňování zaměstnanců.
Řízení laboratoře je však při nedostatku těchto informací náročné, ne-li zcela nemožné. Je proto nezbytné se otázkou normování práce a kalkulacemi výrobků zabývat.
Časové normy říkají, kolik potřebuje průměrný pracovník času, aby realizoval typickou práci za obvyklých podmínek. Časová norma by v sobě měla zahrnovat kromě času samotné pracovní aktivity také pravděpodobnou rezervu.
Definice normy spotřeby času (Standard Time) je množství času, které zabere kvalifikovanému pracovníkovi provedení určitého pracovního úkolu, v obvyklém pracovním nasazení, za použití předepsaných metod, nástrojů a zařízení, materiálů a pracovních podmínek. Jakákoliv změna v předepsaných metodách, nástrojích, zařízení, materiálu i pracovních podmínkách může značně ovlivnit pracovní disciplínu a výsledek práce. To samé však platí i o změnách v konstrukci výrobku, které vyvolávají změnu norem spotřeby času.
Právě tento problém s konstrukcí výrobku byl donedávna zubním laboratořím dobře známý. V sazebníku se pod jedním kódem – pod jedním výrobkem (vezmeme-li si jako příklad částečnou protézu) skrývala řada rozličných konstrukčních možností výrobku. Samozřejmě víme, že při zhotovení protézy s dvěma kotevními prvky je spotřeba času menší než u protézy, která má kotevních prvků více. Dá se sice určit jakási průměrná minutáž, ale použití průměrů bývá ošidné a v některých případech zavádějící, což ukazuje i známá úvaha o snědeném kuřeti. Pokud váš soused snědl jedno celé kuře a vy jste nesnědli žádné, v průměru každý z vás snědl půlku. I když jste se v průměru najedli dobře, ve skutečnosti je jeden přejedený a druhý byl možná hlady. Není jednodušší kuře rozdělit na půl a takto se podělit se sousedem? Není spravedlivější stanovit spotřebu času na jednotlivé prvky a úkony při zhotovování protézy?
Zubní laboratoř má pro měření spotřeby času určitá specifika. Jedná se o zakázkovou výrobu, kdy jsou vyráběny zdravotnické prostředky podle individuálního návrhu pouze pro jednoho konkrétního pacienta. Podmínky pro zhotovování výrobků pro konkrétní pacienty jsou často rozdílné, a proto je velmi náročné stanovit úplně přesnou spotřebu času na daný výrobek. Nejpřesnější pro stanovení časové normy v laboratoři se jeví metodika norem elementárních časů, kdy se dá jednoduše změřit spotřeba času na jednotlivé úkony, které se následně sečtou. Výhodou je, že se nezapočítají prostojové spotřeby času, které se dají využít pro jinou pracovní činnost.
KZT měla v plánu do nového sazebníku zavést strukturu, kalkulace a stanovování norem by byly mnohem snadnější. Jenže pro lékaře tento počin byl nepřijatelný, tak se alespoň podařilo prosadit strukturu částečnou, což aspoň trochu napomáhá k lepšímu propočtu spotřeby času a kalkulaci ceny výrobku. Součástí vydaných číselníků KZT byly i minutáže na nově strukturované výrobky, od kterých je možné se odrazit, pokud nemáte spočítané své spotřeby času.
Dávno zažitým nešvarem je i to, že jsou zaměstnanci v zubní laboratoři placeni podle ceny výrobku a ne podle času, který při výrobě spotřebují. Do ceny výrobku se promítají materiálové náklady, které nejsou vždy stejné. A proč by zaměstnanci, který zhotoví výrobek z dražšího materiálu, ale se stejnou spotřebou času na výrobu, měla příslušet vyšší mzda za odvedenou práci, než jinému zaměstnanci, který vyrábí identický výrobek z levnějšího materiálu? Ale není to nic protiprávního…
Horší je to s praktikami majitelů laboratoří, kteří krátí zaměstnancům pracovní dobu, aby jim nemuseli vyplácet minimální zaručenou mzdu, a přitom je nechají pracovat od rána do večera. Zaplatí jim krácenou zaručenou mzdu a pár % navíc. Toto jednání je už na hraně zákona. Pokud chce zaměstnavatel zavést kratší pracovní dobu se snížením mzdy, podle zákoníku práce k tomu potřebuje souhlas zaměstnance – takový krok nemůže učinit jednostranně bez individuální dohody. Když to zaměstnanec odmítne, pravda koleduje si o výpověď ze strany zaměstnavatele. Ovšem zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z důvodů, které jsou přímo vyjmenované v zákoníku práce. Jejich seznam je kompletní – takzvaně taxativní – a nelze ho tedy brát jenom jako příklady k možnému rozšíření o další důvody. V tomto případě by mohl použít pouze důvod nadpočetnosti, ale těžko by vysvětloval nadpočetnost, když zaměstnanec pracuje od rána do večera.
Vezmeme to z jiného úhlu pohledu. Čas, který stráví zaměstnanec v práci nad rámec své pracovní doby, je práce přesčas. Zaměstnavatelé často zapomínají, že přesčasová práce by měla být něčím výjimečným a měla by být nařizována jen z vážných provozních důvodů. Spousta jich přesčasy vnímá jako něco běžného a vyžaduje je automaticky. Zaměstnavatel může uložit práci přesčas v rozsahu maximálně osmi hodin v jednotlivých týdnech a celkem 150 hodin v kalendářním roce. Do tohoto limitu to může zaměstnavatel nařídit a zaměstnanec je povinen takovou práci navíc vykonat. Pokud by ale mělo jít o přesčasy ve větším rozsahu, pak to zaměstnanec může odmítnout. Bude-li zaměstnanec souhlasit, celková práce přesčas konaná v kalendářním roce – včetně těch 150 hodin – nesmí překročit 416 hodin. V průměru osm hodin týdně.
Ale pozor! U zaměstnanců s kratší pracovní dobou je prací přesčas práce přesahující stanovenou týdenní pracovní dobu, těmto zaměstnancům není možné práci přesčas nařídit.
Zkracování úvazku není správná cesta. Jenom hlouběji degraduje náš obor. Tlačit na zaměstnance je v zásadě to nejjednodušší, ale kam to vede? Vždyť v dnešní době není možné sehnat a zaměstnat zubního technika, i přestože jich ze škol vychází kolem 300 každý rok. Kde jsou? V jiných oborech, protože už i prodavačka dosáhne na vyšší mzdu.
Tlak je potřeba vyvíjet úplně jiným směrem a to směrem k zákazníkům (lékařům). Správně spočítané a zdůvodněné kalkulace výrobků tomu mohou jedině napomoci.
Vždyť laboratoře jsou ve stejné pozici jako ti zaměstnanci, o kterých byla řeč. Lékaři léta neusilovali o navýšení úhrad pojišťoven za stomatologické výrobky, ale naopak tlačili zubní techniky k nízkým cenám, byl to jednodušší způsob. A kam to dospělo?
Náš obor je krásný i v tom, jak jde rychle dopředu. A smutné je, že si spousta zubních techniků neumí vážit své práce a neumí ji ohodnotit. S novými číselníky jsme dali možnost alespoň trochu napravit pokřivené poměry a pevně věříme, že toho využijete, vypočítáte si správně ceny dle kalkulací a prosadíte je u svých zákazníků. Pak bude možné napravit křivdy i na zaměstnancích, pokud jste se nějakých dopustili. Je to jen o nás zubních technicích a o tom, jestli dokážeme vrátit vystudované zubní techniky zpět do oboru.
Naděžda Kroupová
