Autor článku:
Bc. Alexandra Seidlová
„Pojištěnec má právo na poskytnutí zdravotních služeb v rozsahu
a za podmínek stanovených tímto zákonem, přičemž poskytovatel
nesmí za tyto hrazené služby přijmout od pojištěnce žádnou úhradu.“
(Zákon o veřejném zdravotním pojištění)
Zdravotní pojišťovna hradí jednou za tři roky snímatelné
celkové náhrady.“
(Příloha zákona o veřejném zdravotním pojištění)
Stále diskutované a stále nevyřešené téma.
Byla jsem požádána, abych znovu toto téma otevřela. Často slýchám, že se tomuto tématu nemá KZT vůbec věnovat, že je to zbytečnost, a ztráta času. Ale kdykoli se toto téma otevře, vzniká okolo něj bohatá diskuse plná dohadů, která nikde nekončí. Z pohledu těch, kdo se zaměřili na moderní technologie, a běžnou protetikou se již nezabývají, je to naprostá marginálie. I přes dynamický rozvoj technologií, je bohužel stále víc těch, kdo ještě běžnou protetiku dělají, neboť je stále žádána – demografická skladba stomatologů o tom vypovídá své. Dalo by se říci, že některé „I“ kódy by se opravdu vůbec nemusely, nebo spíše ani neměly vyrábět. Ale jsou i takové, které nemají jinou alternativu, a ty se dělat musí, jmenovitě celkové náhrady.
Je to opravdu věc, kterou se Komora nemá vůbec zabývat? Jistě, z dnešního pohledu se celá tato problematika jeví jako zcela nepodstatná, protože přeci můžeme cenu tvořit podle vlastních nákladů, tak kde je problém? To ale neplatilo vždycky. Pokusím se vysvětlit, jak problém vznikl.
Začátkem devadesátých let, bylo zákonem umožněno soukromé podnikání ve zdravotnictví, tedy i v našem oboru. Byly to neprozkoumané vody, takže bylo potřeba od něčeho se odrazit. Cena byla vypočítána poctivě a dobře vypracovanou kalkulací, podle nákladů té doby a především s dostatečným ziskem. Tato „daná“ cena se stala na dlouhou dobu platná pro všechny, kdo v oboru podnikali. A byla pravidelně valorizována, sice o pár procent, ale každého půl roku.
Systém nastaven tak, že „plně hrazené“ výrobky byly známy již od začátku, ovšem jejich cena byla stanovena sazebníkem, ve kterém bylo jasně „doporučenou cenou“ definováno kolik z úhrady patří lékaři, a kolik technikovi. Byl to model té doby, z dnešní doby těžko akceptovatelný, ale nějak se prostě začít muselo. Toto platilo do roku 1997, kdy se od definování rozdělení úhrady na žádost ČSK upustilo, a v sazebníku byla uváděna již pouze celková úhrada, o kterou jsme se měli mezi sebou podělit. Podle advokátů – což byla jistě pravda – pojišťovna neměla právo doporučovat, kolik komu patří, a podle ČSK byl jako výrobce označen lékař, a technik byl jeho subdodavatelem – což už se jako celá pravda nejeví, ale budiž. Stalo se.
Od té chvíle jsme měli cenu tvořit podle vlastních kalkulací, což se bohužel nestalo, a od té chvíle se traduje náš problém. Tehdejší zásah bohužel totiž nebyl dostatečně vysvětlen. Nikdo lékařům jasně neřekl, že toto omezení nám, jako subdodavateli, vlastně dává prostor tvořit cenu podle vlastních nákladů, bez ohledu na úhradu pojišťovny. Dodnes mezi lékaři /až na vzácné výjimky/ přetrvává pocit, že u „I“ kódů cenu zvyšovat „nesmíme“, a to ani ve chvíli, kdy se úhrada mírně navýší. Naše výzvy ke kolegům /až na vzácné výjimky/ zůstávají nevyslyšeny. Lze pochopit, že to je pro „klid v domě“, ale to nelze do nekonečna. A čas běží a běží a tak to trvá dlouhé roky……. A po letech nastává procitnutí. Nejen že netvoříme zisk, ale už se nepokryjí ani na náklady. Jediné, kde se dá ušetřit je mzda pro technika. A to je ten největší kámen úrazu, jehož důsledkem je naprostá absence mladých techniků, kteří by byli ochotni za těchto podmínek pracovat.
Z následující tabulky vyplývá, jak se úhrada jednoho z nejfrekventovanějších „I“ kódů -celkové náhrady – vyvíjela – tedy spíše nevyvíjela. Až na základě silného úsilí a tlaku, který jsme vyvinuli právě pro to, že tento typ náhrad nemá žádnou jinou alternativu v doplatkových kódech, se začalo o této problematice vážně jednat, a úhrada se lehce začala zvedat.
Procentuální rozdělení úhrady dle VZP – celkové náhrady
Jedna věc je jistá, a tato tabulka to potvrzuje. NIKDY nebude pojišťovna hradit tolik, aby pokryla veškeré náklady obou subjektů. Takže dokud nebudou povoleny doplatky, budeme mít problém.
Vzhledem k tomu, že se jedná o systémovou chybu, určitě se nemůžeme tvářit, že je vše v pořádku. Jestliže stát garantuje pacientovi nárok na některý typ náhrady „zdarma“, potom ale musí být schopen uhradit výrobcům plnou cenu. Jestliže to nedělá, je něco špatně. Jestliže je konečným výrobcem a garantem zubní lékař, potom musí tento prekérní problém řešit jejich komora. Místo toho, aby tento problém razantně řešil, doporučuje nejvyšší představitel ČSK jako řešení „najděte si levnější laborku“. Takže: finanční prostor je zcela evidentně deformován, a k této deformaci přispíváme i my sami, tím, že většina z nás tento stav akceptuje. Začíná soutěž „kdo bude levnější -vyhraje“. A tak, místo aby cena postupně rostla, zůstává zakonzervovaná, nebo se dokonce snižuje. Nářky „co pro nás komora udělala“ jsou pláčem na špatném hrobě. Sice se po naší linii snažíme, aby se zlegalizovaly doplatky u „I“ kódů, děláme to už dlouhých 10 let, absolvovali jsme ne levnou mediální kampaň, prošli jsme ministerstva od půdy po sklepy, ale dokud ČSK nepůjde s námi za ruce, nemůže se to podařit – v současné době je daný materiál v Parlamentu, ale to už tu bylo dvakrát, a nikdy k jeho schválení nedošlo – i když teď to vypadá opravdu reálně… Občas se nám podaří dosáhnout nějakého navýšení /podotýkám že směšného/, ale to je tak jediné, co můžeme dělat.
Ostatní věci máte ve svých rukou a každý musí začít sám u sebe. Pojďme si shrnout, jaké máme možnosti:
1) účtovat reálnou cenu, která pokryje náklady +zisk
= zkomplikovat tak život lékařům, kteří by museli /konečně/ tuto situaci zásadně řešit se svojí komorou, či pojišťovnou, ale zajistit si tak pro sebe prosperitu
2) tyto výrobky vůbec nenabízet
= otrávit tak své lékaře a jejich pacienty a připravit se tak o významnou část nabízeného spektra práce /především u celkových náhrad/, ale výrazně eliminovat své ztráty
3) cenu podhodnotit,
= otrávit tak kolegy i zaměstnance, šetřit na všem, především na mzdách, zanadávat si na komoru, že nic nedělá a postupně tak tiše degradovat celý obor
Evidentně většina volí třetí variantu.
Všude ve světě je zubní technik vážené a dobře placené zaměstnání. Proč je u nás takový problém nastavit si cenu výrobků tak, abychom se měli dobře? Abychom mohli svoji jedinečnou práci dělat v klidu a s láskou?
Tolikrát jsme o tom psali v našem magazínu, tolikrát se o tom mluvilo na Sněmech, a je to stále stejné. Každý řemeslník si nechá za svoji práci zaplatit, kolik potřebuje – mnohdy se nestačíme divit, kolik si řekne za pár minut práce. Stokrát můžeme zveřejňovat, jak by vypadala naše cena, kdybychom se drželi pravidelného navyšování alespoň podle inflace, /mimochodem máte tabulku na našem webu/ stokrát můžeme apelovat, abyste si udělali kalkulaci minutové sazby a vypočítali si tak cenu /mimochodem funkční vzorec máte také na našem webu/ tisíckrát můžeme zveřejňovat, kolik stojí naše výrobky ve světě – mimochodem v Německu jsme na cca 350 Eur protéza na pojišťovnu – 1000 Eur protéza luxusní, individualizovaná. Není to nic platné. V posledních letech se výrazně zvyšuje minimální zaručená mzda, což se v našem případě, kdy zaměstnanci pracují v úkolu, zákonitě musí v naší ceně také odrazit. A je to tak?
Známe případy, kdy „Kolegové“ nabízí doktorům celkové náhrady i za 2.200. Deflex za cenu částečné „I“ náhrady + cenu kapsle. Dokonce do „I“ částečných snímatelných náhrad dávají zdarma kovové prvky. Co k tomu dodat? Snad jen toto: „Děkujeme“ kolegům, za které se stydíme. „Děkujeme“ představitelům ČSK, že řešili ošetřování neošetřitelných dětí, místo legalizace doplatků „I“ kódů, kterou upozadili a odsunuli jako věc nepodstatnou. Děkujeme všem, kdo dočetli až sem a děkujeme všem, kdo se alespoň trochu zamyslí nad tím, proč se stydíme my, a ne oni. A opravdu děkujeme všem kolegům, kteří se nebojí a svoji práci si ocenili podle nákladů, tak jak to má být samozřejmé. 🙂
Na Vsetíně jsou ceny celkové náhrady od 3000,- až 3.600,- ( jen jedna laboratoř).